NA RYCHTĚ, UVALNO, LÉTO 2022


GALERIE HŘIVNÁČ, OPAVA, ZIMA 2022 / 2023


GALERIE DOSTÁLOVÁ, OLOMOUC, JARO 2023


GALERIE CREARS, ROŽNOV POD RADHOŠTĚM, JARO 2023


ZAZA Galerie Ostrava, Počátek roku 2024


Městské divadlo Brno, galerie Jefa Kratochvíla, Počátek roku 2024



Prostorový projekt s názvem „Na jedné lodi,“ je koncept sochaře a galeristy Libora Hřivnáče. Jedná se o hluboce filosofické dílo s přesahem do symbolismu. Jsme různí, žijeme různě, různým způsobem tvoříme. Přesto je naše existence vázána doslova „Na jednu loď.“ Umělci podílející se na tomto konceptu, se navzájem možná ani neznají. Na tomto společném projektu je spojila láska k umění, a především osobnost básníka a sochaře Libora Hřivnáče. Ten se na vás pousměje a ironicky představí jako žertéř, frejíř a vínapitel. Nevěřte mu tuto oblíbenou pózu exhibicionisty. Nejraději je skryt uvnitř svého těla, zřídka příjde k vám. Louku svoji sám si kosí, svoje slzy v sobě nosí, mezi lidmi a přec sám.

Každý z umělců svým originálním, pro něj typickým způsobem, vizuálně ztvárnil jednoho z pasažérů plujících „Na jedné lodi.“ Nevíme, kdo jsou, ani kam plují. Přes řeku Styx? Do Valhaly či na společný výlet?

Na projektu se sešli renomovaní umělci. Jsou to:

Antonín Kroča, náš současný nejvýznamnější expresívní malíř. O jeho tvorbě se dá mimo jiné říci, že jde o obrazy materializovaného vnitřního děje. Autor tvoří převážně na Hukvaldech. Pro tento projekt ztvárnil portrét Libora Hřivnáče. Do sochy také možná vložil své podvědomé démony, když na krk hlavičky uvázal kus provázku evokujícího věšence.

Pavel Charousek, sochař a grafik, tvořící střídavě v Krnově a Kanadě. Svým typickým způsobem namaloval člověka. Mnohem bližší by pro něj bylo vytvoření vlastního tvaru, svých typických ušních boltců a celé sochy. Předem daná hlavička je pro jeho rozmach příliš svazující. Přesto v tomto díle vnímáme Pavlův charakteristický rukopis, jeho typické vyjádření a umělecké přetváření reality.

Věra Schiffner, žena s romantickou duší. Na omezeném prostoru zachytila něžnou Šípkovou Růženku. Krásnou i temně zakletou. Namalovanou přesně tak, jak Věra maluje své obrazy. Ze svého temnějšího období neradosti si připomenula linie tváře, ze současného období vložila zářivé květy a svůj životní optimismus.

Lubomír Dostál, sochař a malíř z Horní Loděnice. Namaloval krajinu s černou dírou. Možná je to právě ta, do které unikají umělcovy myšlenky, když se zasní a v hlavě před usnutím tvoří další své dílo. Miluji jeho „Plastiky,“ keramická mraveniště, vázy, obrazy a celé jeho zralé dílo.

Pavel Forman, muž s image pijana a pařmena. Své tvůrčí romantické nitro skrývá do maleb divé zvěře s vyceněnými tesáky, do krásných dívek v krajkách s drápy, či podivně degenerovaných lidských postav. Jeho obrazy je nádherně ilustrována syrová poezie Libora Hřivnáče, v knize s názvem „BRUTALBRUNTAL.“

Ivo Sumec, malíř hledač. Pokud o umělcích řekneme, že hledají svůj výraz a malují v tvůrčích cyklech, o Ivo Sumci to platí dvojnásob. Neváhá experimentovat s čímkoli, co se dá přichytit na plátno. Asfalt, barvy, ředidla. Tráva a písek. Díla jsou pro něj typická a jeho obrazy rozeznám. Zdánlivě jednoduché tvary běžných předmětů přetváří v umělecká díla. Je vnímavým autorem obrazů, které mám rád kolem sebe.

František Hodonský, malíř, grafik. Významný český tvůrce. Umělec, který se našel v malbě krajiny. Tvoří ji svým srdcem. Na jeho obrazech nenaleznete obzor. Nikdy. Jeho malba nerozptyluje detaily. Maluje to podstatné. Krajinu pojímá jako celek, v její monumentalitě a přirozenosti. Když stojím před jeho obrazem, vnímám chvění prostoru a energii sálající z jeho díla. 

Václav Fiala, sochař. Když jsem před časem narazil na jeho dřevěné monumentální stavby sestavené v kostelích kolem centrálního nosného sloupu, někde uvnitř, se ve mě něco sevřelo. To nedefinovatelné chvění, jež signalizuje podvědomé souznění duší. V té chvíli jsem netušil, že autorem je mimořádně činorodý umělec, který dopoledne seká pomník, po obědě instaluje výstavu ve své galerii a večer napíše kus nové knihy. Ráno vezme pilu a jde v dešti do lesa vykácet prostor pro svůj lesní kostel, aby v něm ještě toho dne večer mohl vnímat universum, a všeobjímající Boží lásku.

Daniel Klose, sochař, jehož doménou je člověk. Ukazuje jej ve zkratkách postojů, gest. Lidské, ale občas také koňské tělo, je pro něj věčnou inspirací i nositelem neklidu. Neusiluje o vrtkavou krásu. Tvoří z niterné potřeby a do každého svého díla vkládá kus sebe. Zuby, drápy, mystická zjevení těl koní apokalypsy. Tvoří. Tiše a pokorně si jde za svým.