2.9.2014 Marek Brodský | Veselé krchovy a jiné obrazy
Jednička na deprese
Marek Brodský oslavil květnu pětapadesáté narozeniny, a protože byl díky tomu trochu naměkko, svolil k jakémusi bilančnímu rozjímání o životě. Během povídání si šel dvakrát dolít svařák, svítilo sluníčko, u nohou mu ležela jeho milovaná kříženka Mánička, a přestože se mluvilo spíš o vážných věcech, dost jsme se nasmáli…
Jak vnímáš číslovku 55?
Přiznám se, že mě z toho občas přepadne panika. Já vím, že třeba více než stoletý sir Nicholas Winton by řekl, že vedu hrozný kecy, ale někdy si vážně říkám: „Ježímarjá, už se nedá nic stihnout, radši už nic nerozjíždět.“
Připadáš si starej?
Někdy jo. I když dneska je to asi hodně individuální. Jenže jedna věc je, jak se k tomu stavíš ty, a něco jinýho je, jak to vidí zaměstnavatelé.
Ale ty jako svobodný umělec tenhle problém nemáš…
Mám kliku – já můžu malovat třeba do sta.
U malíře může být pokročilý věk naopak plus, protože zraje…
Zraje nebo vyhoří, to nikdy nevíš.
Doteď byly tvým ústředním výtvarným námětem hřbitovy, krchovy. Chystáš se změnit téma, nebo naopak přitvrdit?
Já vlastně ani nevím, jak se mi tam ty krchovy dostaly – jestli je to třeba nějakej můj pokus pomalu se smiřovat s tím, že tu jsme jen na chvilku… Ale zase jsou veselý! Třeba se mi tam časem vloudí něco jiného.
Prodávají se při dnešní krizi obrazy?
Kupkovi můžou urvat ruce.
Když bilanční, tak bilanční. Máš nějakou vzpomínku z dětství, co se tě drží?
Já svoje dětství za moc šťastný nepovažuju. Máma mě vlastně vychovávala sama, a byť je to moje milovaná maminka, nejsem si úplně jistej, že vždycky volila optimální metody.
Táta Bróďa chyběl hodně?
Bylo mi pět měsíců, když se naši rozvedli, takže jsem neměl kdy si na něj zvyknout. Táta to měl oproti mámě strašně jednoduchý – byl takovej ten víkendovej machr přes zoologický zahrady a různý dobroty. Jinak na mě ale čas moc neměl.
Jak jsi vnímal školní léta?
Další ne úplně šťastný období. Dokonce jsem později napsal písničku Třídní učitelka, protože jedna se mi prostě zaryla… Na první škole jsme byli tři – Brodský, Bylich a Chytra – naprostý třídní blbečkové. Pak mě dali na jinou školu, a tam to bylo od začátku úplně jinak – tady kralovalo trio Bruha, Pšenička a Ben. Tenhle Ben byl malej jako já a uměl kreslit. A protože zrovna odcházel na jinou školu, automaticky jsem vyfasoval tu jeho roli. No a my tři jsme byli naopak elita – najednou ze mě byl málem jedničkář. Aniž jsem se jakkoliv změnil.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě…..
Magdalena Šebestová
http://www.xantypa.cz
