Vladimír Preclík

Byl český sochař, malíř, spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice je i v jeho rodném Hradci Králové Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera.

Vystavoval od roku 1958 a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v zahraničí. Získal řadu ocenění a uznání. V 60. letech 20. století byl spoluzakladatelem a organizátorem proslulých Mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích. Vladimír Preclík je autorem rozsáhlého sochařského projektu Křížová cesta v Kuksu. V roce 2004 pro realizaci
tohoto projektu založil občanské sdružení a přizval ke spolupráci 15 českých sochařů tří generací. Galerie Hřivnáč, Daniel Klose a Michal Škoda byli v roce 2019 organizátoři sochařského sympozia s názvem „Sculpture art sympozium Opava,“ Proběhlo za účasti čtyř sochařů, kteří vystudovali v Brně pod vedení profesora Vladimíra Preclíka. Byli to Tomáš Medek, Jiří Marek, David Medek a Daniel Klose, které doplnil Libor Hřivnáč.

Vladimír Preclík zanechává své dědictví i na současném Opavsku. Galerie Hřivnáč v současné době realizuje zajímavý sochařský počin. V letošním roce rozvezla původní kmeny stromů Vladimíra Preclíka mistrovým žákům a dalším známým sochařům, kteří z tohoto materiálu vytvořili umělecká díla (Jiří Marek, Daniel Klose, Pavel Charousek, Lubomír Dostál a Libor Hřivnáč). Díla budou představena na této výstavě v Opavě.

První manželkou Vladimíra Praclíka byla akademická sochařka a malířka Zdena Fibichová, s ní žil a tvořil v domě se dvěma ateliéry v Bráníku v Praze až do jejího předčasného úmrtí. V tomto domě zůstaly dodnes v ateliérech stopy umělecké tvorby obou umělců. Převážně z těchto děl je sestavena výstava Vladimíra Preclíka v Galerii Hřivnáč a výstava Zdeny Fibichové v Domě umění. Tak se oba umělci posmrtně opět setkali, tentokrát v Opavě.

Zdena Fibichová

Jak se daří v manželství dvěma sochařům, muži a ženě, kteří mají stejné vzdělání a stejné ambice?
U nás to bylo snadnější než jinde. Oba jsme měli respekt k výsledkům partnerovy práce a navzájem jsme si byli tichými poradci. Někdy se stalo, že se jeden z nás šel zeptat na názor do ateliéru toho druhého, a vždy dostal poctivou odpověď. Abychom se neovlivňovali, vytvořili jsme si speciální stupnici hodnot a vsouvali ji do našich vět. Bylo to legrační. Když se nám něco nelíbilo, tak jsme říkali: „No jo – to si dělej.“ Druhý stupeň byl. „A věříš, že jo!“ A třetí – absolutní jednička: „Tak to ti teda závidím!“ Zřejmě jsme měli oba sklony k demokracii. Zdena nebyla panovačná ani příliš ambiciózní. Měla svůj svět a já se do něho nikdy nechtěl přiženit, nebo dokonce být v té zemi králem. Ona mi oplácela stejným způsobem.

Je rozdíl mezi mužským a ženským sochařstvím, už proto, že vyžaduje značnou fyzickou sílu?
Moje zkušenost to potvrzuje. Žena sochu spíš modeluje, než teše. Možná, že si s ní i vypráví, muž ji spíš hněte a staví a zdůrazňuje její ženskost. Ženy modelují něhu, tichou rozkoš, nejvnitřnější přání. Léta jsem pozoroval, jak modeluje a přemýšlí o sochařství moje žena. Její myšlenky vycházely z něžné mlhy vzdáleného pocitu štěstí, z vůně hlíny a bělosti sádry. Vkládala do modelace jemnost svých dlaní a vůbec jí nezáleželo na tom, co tomu řekne okolí. Dělala své keramické reliéfy, jako by psala poezii či zalepovala dopis, jehož obsah si přečte někdo, kdo má štěstí, že mu ho pošťák
dopraví. Žena staví své sochy jako svůj nejniternější deník. Zpovídá se v něm z lásek, prohřešků, nadějí a snů.
Muž do tohoto světa možná může nahlédnout, ale usadit se v něm nedovede.

Proč jste nedělali sochy společně?
My jsme tušili, že kumšt se ve dvojici dělat nedá. Navíc měl každý z nás trochu jiný výtvarný svět daný i jiným sochařským materiálem. Zdena sice absolvovala střední řezbářskou školu, ale později studovala v ateliéru profesora
Markupa, který byl vynikajícím keramikem. Zdena mu pomáhala a víc než dřevu přišla na chuť hlíně. Naopak já, ač kameník, jsem si dřevo oblíbil. A protože sochařské materiály se nedají míchat, pracovali jsme každý ve svém ateliéru a scházeli se jenom v poledne na oběd. Zdena dělala sochy z ušlechtilé hlíny a volila si krásná témata. Ráda zkoušela nové věci. Začala třeba své objekty drátovat, jako se kdysi drátovali hrnce. V její tvorbě nešlo o funkci dekorativní, ale o estetické obohacení. Když pochopila, že figury z keramiky jsou velmi pracné a riskantní, začala tvořit sochy z bílého betonu. Vymodelovala svou představu, zhotovila formu a vydusala ji, jako se dusá beton. Pak sochu ještě kamenicky zpracovávala. Ty nejhezčí věci, které po ní zůstaly, jsou právě v bílém betonu.

Z knihy Lenky Jaklové Sochařům se netleská foto: Jan Pohribný

Nový život materiálu Vladimíra Preclíka

Při návštěvě ateliéru Vladimíra jsem objevil malý poklad. Kmeny stromů připravené pro jeho sochy. Třináct let po jeho smrti a stále nabity mistrovou energií. Naskládány vedle ateliéru, v dřevníku, odsouzeny k tomu, aby ohřály v krbu jeho zděděný ateliér. Moc jich už nezbylo. Při pohledu na ně mne napadl zajímavý umělecký sochařský počin. Je možné také použít současný módní termín „KONCEPT.“ Tyto kmeny jsem rozvezl mistrovým žákům a dalším známým sochařům, aby z tohoto materiálu vytvořili umělecká díla. V dílech můžeme cítit energii a chvění nejen současných autorů, ale také Vladimíra, který kmeny stromů nařezal, natřel konce proti praskání a označil písmeny A,B,C,D. Jeden kousek je zpracován přímo Vladimírem do tvaru, ze kterého jsem vytvořil „Pikovou dámu.“ Připravené dřevo je do značné míry narušeno červotočem. Ve chvíli, kdy píšu tento text, ještě nevím, jak si s tím autoři poradili. Nevím, co ze dřeva svýma rukama vykouzlí. Téma je volné. Mistři sochaři mohou z dřeva vytvořit typickou „Preclíkovinu,“ nebo sami sebe, tak jak je známe. Děkujeme druhé manželce Vladimíra Preclíka za její laskavé poskytnutí tohoto materiálu