6.5.2015 Libor Hřivnáč | Sám mezi lidmi

Básník, fotograf, sochař. Ukazuje svůj vnitřní svět.U soch i fotografií Libora Hřivnáče vidíme autentickou výpověď založenou na vnitřním prožitku. Tato výstava předkládá zásadní podobu jeho tvorby za posledních pět let.

Autor se často před okolím schovává ve svém těle. Ponořen v myšlenkách. V uších mu zní slova vlastní poesie, letí historické události a svět literárních postav. Myšlenky se pokouší vtisknout do kamene či dřeva. Jakoby předával poselství. Poselství věčného splínu, teskné touhy, snění. Vyhlazený kámen, socha, se stává svědkem myšlenkových dějů. Jakoby se v nich na chvilku zastavil čas. Můžeme v nich vnímat věci tajemné, nevyslovené. Něco, co nás přesahuje. Přežívá.

Sochy přímo lákají k dotyku. Jeho výrazem je především hladký, leštěný kámen a jistá hravost. Jeho dílo je lze tiše prožívat. Konceptuální umění o sobě říká, že přeneslo vnímání umění z očí do mozku. Autor se pokouší zasáhnout mozek, oči, ale také ruce, které přímo vybízí k doteku.

Za každým kamenem je myšlenka. Myšlenka, jež musí být silnější než únava, kamenný prach, nikdy nekončící chlad otevřeného ateliéru.

Někdy se zdá, že tvoří lehce, jakoby mimochodem. Někam se odpoledne vytratí a v noci se vrátí se sochou. Přináší domů kámen. Ale než se kámen naplní neuchopitelnými rozpory, souzněním, musí jej odnést zpět a dlouho s ním rozmlouvat. Zjistit, co kámen chce, co potřebuje. Zapomenout na včerejší únavu. Pot. Znovu a znovu jej přetváří. Trvá to týdny. Málokdy dokončí kámen v jednom zátahu.

Při pohledu na sochy Libora Hřivnáče pozorovatel brzy zjistí, že se autor střídavě pohybuje ve dvou protichůdných polohách. Jeden svět je plný nejistoty, rozervanosti. Skrývá se za svými maskami. Skrývá se před lidmi ve svém těle. Osamělost dává vzniknout básním a sochám s poselstvím tajemna, rozporů a smutku.

Má ale i další výraz. Klidný, hebce hladký. Zlatý, stříbrný. Pohybuje se na hraně minimalismu. Vytváří přísnější, geometricky laděné tvary. Tato poloha dává vzniknout kamenům pro oko. Pro pohlazení. V obou svých formách autor kóduje sdělení. Symbol. Je to nejen tajemství sefír, tajemné poselství pythagorejců či dotek věčnosti, ale také brána, setkání a věčná míjení.

Některé sochy jsou ze dřeva, jiné z kamene. Na první pohled je zřejmé, že autor léta sbírá různé kameny a přetváří je. Proto můžeme v jeho dílech rozpoznat pískovec, žulu, čedič, trachyt, ale také zlatý onyx, alabastr, mramor ze Supíkovic, Albánie, Maďarska či pražský zvaný slivenecký. Miluje ale také jemně mramorovaný bílý mramor carrarský.

Mramor je kámen tradičně vyžadující po sochaři preciznost opracování a myšlenkového záměru. Hřivnáčovy sochy jsou výsledkem splynutí mezi sochařem a jeho vyjadřovacím materiálem. Výsledkem rezonance myšlenek, záhad, o kterých ví pouze autor.