4.3.2015 Radan Wagner | Světlo a kruhy
Vernisáž výstavy 4. března 2015 v 17.00 hod
Výstava potrvá do 27. března 2015
Otevřeno úterý – pátek 10.00-12.00, 13.00-18.00 hodin, sobota 10.00-16.00 hodin
DOBRÝM HOSTŮM
Domnívám se, že přes různě motivované námitky, může být někdy žádoucí i žádané pokoušet se slovy formulovat vlastní malířské počínání. Lze polemizovat s rozšířeným postmoderním názorem, pravícím nám, že jen obraz sám o sobě má promlouvat. To je každého věc. Nevím, jak ostatním, ale mě zkrátka baví číst a znát autorské komentáře, tedy to, co obrazům předcházelo, co za nimi vězí a proč i jak je vytvářejí. Osobní (sebe)reflexe takto zveřejněná pak může, ale nemusí být vodítkem (průvodcem) sledované a mnohdy proměnlivé tvorby. V souladu s přesvědčením, že člověk – divák vnímá ani ne tak co vidí, jako spíše rovněž co ví, se přeci jen pokusím o pár stručných poznámek k této výstavě.Každá individuální vnímatelova (hostova) momentální zkušenost je filtrem, ale i východiskem k sledování nějak jiného prožívání a interpretování – v tomto případě při vnímání prvně předložených obrazů. Ostatně již zahajovací vernisážová slova obvykle nabízejí „směr jak a kudy k věci“ přistupovat. Někdy je to zábavné, jindy poučené, vždy však spíše chvilkové a nesoustředěné, šumící kolem v dané společenské atmosféře upřímného setkávání. A jinak to snad ani nelze a má to tak asi být. Sepsal jsem tedy jakéhosi stručného „průvodce“, myslíc tentokrát na tuto opavskou výstavu, nabízející čímsi související tvorbu (autorská měkká geometrie), tedy práce z nedávných let (výběr z volného cyklu Světlo a stíny, 2004 – 2010) a ze současnosti (Kruhy a linie, od 2014).
Domnívám se, že přes různě motivované námitky, může být někdy žádoucí i žádané pokoušet se slovy formulovat vlastní malířské počínání. Lze polemizovat s rozšířeným postmoderním názorem, pravícím nám, že jen obraz sám o sobě má promlouvat. To je každého věc. Nevím, jak ostatním, ale mě zkrátka baví číst a znát autorské komentáře, tedy to, co obrazům předcházelo, co za nimi vězí a proč i jak je vytvářejí. Osobní (sebe)reflexe takto zveřejněná pak může, ale nemusí být vodítkem (průvodcem) sledované a mnohdy proměnlivé tvorby. V souladu s přesvědčením, že člověk – divák vnímá ani ne tak co vidí, jako spíše rovněž co ví, se přeci jen pokusím o pár stručných poznámek k této výstavě.Každá individuální vnímatelova (hostova) momentální zkušenost je filtrem, ale i východiskem k sledování nějak jiného prožívání a interpretování – v tomto případě při vnímání prvně předložených obrazů. Ostatně již zahajovací vernisážová slova obvykle nabízejí „směr jak a kudy k věci“ přistupovat. Někdy je to zábavné, jindy poučené, vždy však spíše chvilkové a nesoustředěné, šumící kolem v dané společenské atmosféře upřímného setkávání. A jinak to snad ani nelze a má to tak asi být. Sepsal jsem tedy jakéhosi stručného „průvodce“, myslíc tentokrát na tuto opavskou výstavu, nabízející čímsi související tvorbu (autorská měkká geometrie), tedy práce z nedávných let (výběr z volného cyklu Světlo a stíny, 2004 – 2010) a ze současnosti (Kruhy a linie, od 2014).
Snad každý má či si teprve hledá vlastní „téma“, nahlíží do sebe, rozhlíží se kolem a shlíží – mnohdy překvapen – na zpracované výsledky. Aniž bych o to zvláště usiloval, stala se mi takovým společným jmenovatelem proměnlivá polarita „světla a stínu“ s jejich různými akcenty či fragmenty jako zástupci, řekněme, „dobra a zla“ (na tuto skutečnost mě spíše upozorňovali „moji“ teoretikové a vykladači Josef Hlaváček, Egon Bondy, Jiří Machalický, Ivan Neumann, Václav Vokolek a další). A tak se možná moje osobně motivované obrazy stávaly současně i odrazy obecnějších „příběhů“, s kterými se mohou, více či méně, ztotožňovat lidé na podobných vlnových frekvencích. Ostatními bývají takovéto malby většinou nepřesně označovány jako abstraktní. Myslím si však, že jsou spíše konkrétní ve své podstatě, formě i čitelnosti – a to bez pro mě zbytečného balastu nahodilostí, přibližností a zdobností. Na ploše s jistými výtvarnými zákonitostmi a drženým, třebaže intuicí doplňovaným, úmyslem, odpoutávám se od osobního popudu možná i k obecněji existující situaci.Obraz je mi pak zrcadlícím průvodcem vedoucím mě z reálného (poněkud abstraktního) chaosu/bytí k fixovanému/malovanému (a více konkrétnímu) uspořádání a přehlednějšímu prožívání. Více však o tom nemám ponětí – princip a charakter tohoto přesouvání, zpředmětňování a vizuálního kódování je odvislý od složení řady ingrediencí, jejichž kompletní znalost je mi (naštěstí) odepřena. Tak mohou při původně vytčené představě vznikat překvapující výsledné podoby, které nejsou jen ilustrací zamýšleného cíle (konceptu), což by bylo nevzrušivé. Tajemství, tušení a přesahy jsou tedy pro mě důležitými složkami. Tím pádem někdy vznikají (ve hvězdné konstelaci vnější i vnitřní) i tzv. matečné obrazy, tedy plátna náhle čímsi překvapivá a rodící i předurčující na nějaký čas další směr. Nebývá to nazírání jednoduché či dokonce odpočinkové; nárokuje si v nezřízené samotě připravenost i začlenění do celkové kontinuity se všemi souvislostmi osobního projevu a stylu malovaného sdílení.
Přes veškeré výše zmíněné okolnosti vznikání zůstává řada věcí skryta, ale v působení. A tak jsem náhle, po dvou samostatných retrospektivních výstavách (v Praze rozsáhlé, v Třebíči redukované) přestal malovat. Stalo se to v polovině roku 2010 a přetrvávalo až do roku 2014. Po stránce výtvarné či vizuální jsem se dostal k jakémusi bodu nula – ke kompozicím stále více myšlenkově i barevně „monochromním“ – k obrazům postihujícím již „jen“ plynoucí energii či stav, nebudící ve mně touhu a potřebu toto neměnné vrstvení dále tvorbou konstatovat. (Nemívám nutkání chodit každý den do ateliéru jen za účelem malování pro malování).
Při zpětném ohlédnutí vidím, že na mé cestě existují jisté mezníky – milníky, které činnost a její smysl orientují a vytyčují (roky: 1987, 1990, 1997, 2004, 2010, 2014). Ale tím se není třeba dále zabývat. Posledně zmíněný letopočet 2014 se stal, prozatím, takovýmto nejaktuálnějším „startérem“ pro relativně nové či jiné malování. V rámci svého nezbytného ustrojení a dlouhodobého projevování (světlo a stín) jsem se podíval na své „stavy a procesy“ z poněkud jiného úhlu. Toto pohnutí si „samo řeklo“ o náležitou formu. V nových obrazech se objevila intenzivnější plošně vedená barevnost, tvarová exaktnost, celková hojnost a pohyblivost. Nechal jsem se více unášet vnitřní zákonitostí navrženého vstupního motivu a neodbytného pocitu či zážitku, které jsem však chtěl (musel?) projektovat do vymezeného tvarosloví (kruhy a jejich konfigurace). Základní geometrické znaky: kruhy, kružnice, plochy, linie a barvy (ctící stále dualitu světla stínu) se staly nositeli sdělení. Kruh jako subjekt či objekt může být v závislosti na tématu: ohniskem emocí – radostí i lamentací, identitou lidskou i pojmovou, územím Erose i Thanata – tedy životem i smrtí doslovnou i citovou, celkem či fragmentem filozofického a hodnotového, láskou i odloučením, prolínáním či porušením, pevnou kontinuitou i tříštivým gestem, polem hledání – hledajícího i nacházení – nalézajícího, vzhlížejícího i smířlivého, snem i skutečností – to vše a vším podle „příběhů“, které chci zjevovat a sdělovat.
Ve svém malířském i běžném životě, domnívám se, jsem člověkem melancholicky romantickým, skeptickým i nezbytně nadějeplným a to i při vědomí tohoto zdánlivého rozporu či dokonce paradoxu. Nakonec, nic není tak pravoúhlé, jak si lidstvo mnohdy rýsuje; příroda či vesmír je toho ostatně pádným a názorným důkazem. A poznávání k tomu směřuje. Věřím v TO.
Radan Wagner
