Galerie Hřivnáč

Martin Salajka

Ponorná řeka

První práce malíře Salajky (tehdy ještě studenta brněnské FaVU) se kterou jsem se setkal, byla tůňka a z ní trčící několik větví obsazených žabičkami. Vzhledem k tomu, že jsem byl porotce soutěže Arskontakt a jsem darwinista, žabky ode mě dostaly plný počet bodů. Za pozornost stálo, že obraz jsem ocenil nejen já, ale i ostatní členové jury. Zjevně zaujal mezi množstvím uměleckých tendencí nápadně připomínajících aktuální scénu. Salajka později přestoupil do mé školy a před několika lety absolvoval. Zároveň se přestěhoval do velkoměsta, ale ani zde nezapomněl, že je rybářem a vytrvalým psovodem. Charakteristickým rysem jeho práce se zdají býti právě tyto dvě vášně spojené historickou náchylností k dekadenci. Jako by pokračoval v linii českého umění — naznačené Váchalem, Kubínem a na druhé straně i Reynkem. Příroda a v ní se rodící fantaskno.

Sedě dlouhé hodiny na břehu, upíraje oči na hladinu, čekaje na sumce či jinou rybu, má dosti času na to, aby se jeho duše ponořila do hloubi, kráčejíc těmto tvorům naproti. A nejen jim. Z hlubin se vynořují společně s axolotly další přízraky i rezidua jeho neklidné duše. Stejně jako se řeka točí, kroutí a často i mizí jako Punkva v hlubinách skal, tak Salajkova mysl odpíchnutá od reality bloudí v hlubinách více či méně kalných, kam jen občas šlehne světelný záblesk expresivního slunce.
Čtvernohý kamarád Fjodor, věrně malíře provází i na těch nejdivočejších toulkách metropolí, kde nyní nalezl svůj ateliér. Stává se jakýmsi svorníkem mezi již známým přírodním živlem a atakem tepající metropole. Citlivě reagujícího malíře tak provází určitý přírodní sentiment i při volbě námětů z městského prostředí. To není delirium tremens, ale voda z mrtvého ramene moravské řeky, co se hrne do jeho pokoje. Měsíční svit dopadající na jeho tvář je totožný se svitem kreslícím vlnky na vodní hladině.
Salajkovy obrazy disponují vysokou mírou přitažlivosti. Jejich síla není v excelentně zvládnutém rukopisu (i když k němu nemám výhrady), ale pramení z přirozené energie a přesvědčení, že stojí za to zabývat se svými privátními pocity v širší souvislosti. Voda i město ale nejsou natolik privátní, aby nemohly přesvědčivě komunikovat s širší diváckou obcí. Práce nekamuflující svůj osud bude přitažlivá vždy, bez ohledu na formální tendence, které nemusí nezbytně opomíjet. Panu Salajkovi přeji, aby vypustil ze svých hrníčků mnoho tajemných dušiček, a naplnil tak moji důvěru v jeho talent.

Michael Rittstein