25. 6. 2020 Antonín Kroča a hosté
Jeho malba není nikdy popisem reálné situace, ale vždy přináší vnitřní prožitek, osobní přístup a psycholozující pohled na motiv.
Antonín Kroča je především figuralistou. Se zaujetím sleduje osudy jemu blízkých postav, které prožívají své každodenní příběhy. Provází nás svým světem hospod, zabijaček, oslav a ukazuje scény ve svém okolí.
Miluje lidi. Rád je portrétuje. Portréty přátel vzdáleně evokují oduševnělé malby oskara Kokoschky.
Častým námětem je ženský akt.
Antonín je expresionista. Jako takový přináší nový, osvobozující způsob malby. Preferuje uvolněný rukopis s použitím hutné barevnosti. Objekt často deformuje ale vždy tak, aby vyjádřil podstatu a jádro toho, co chce říct.
Antonín Kroča maluje krajinu, kterou je obklopen. Originálním způsobe, ztvárňuje lesní zákoutí, potoky, kopce. Jejich ztvárněním se dostává až na samé pomezí abstrakce. Krajiny mu poskytují dostatek prostoru pro expresivní vyjádření.
Kroča je osobitý. Nepodléhá módním vlivům. S oblibou užívá silné nánosy barev, mnohdy je lije přímo na obraz.
Návštěva ateliéru Antonína Kroči.
Návštěva umělce a jeho ateliéru začíná u informační tabule na okraji silnice: „Galerie Antonína Kroči“, v malebné vsi Rychaltice, Hukvaldy.
Prvým krokem do budovy je návštěvník přenesen do jiného světa. Přichází něco, co je třeba zažít a vstřebat. Místnosti a třídy plné umělecké tvorby. Obrazy, sochy. Co nevejde do chodeb a místností staré školy, zaplnilo půdu. Prvotní období s realistickými portréty, krajinky, akty. Současné období ještě nezaschlých obrazů zanechávajících šmouhy na rukou i šatech. „Nevadí, že jste obraz rozmazali“, volá autor. „Všechno tam je, sedm barev. Nálada. Tomu rozmazání neuškodí“. Autorova expresívní tvorba, vztah k životu, lidem i krajině nepřipraveného návštěvníka naprosto šokuje. Na mysl přicházejí slova, „Neklid“, „Vášeň“, „Hříšnost a rozhřešení“. V hlavě se honí ještě cestou zpět v autě myšlenky, zda se jedná o umělcovu pózu před návštěvníkem, či naprostou individuální autenticitu projevu. Mám na mysli chování a verbální projev umělce. Nehovořím o jeho tvorbě. Ta je autentická absolutně. Je nezaměnitelná. Malbu Antonín miluje. Je jí posedlý.Tvoří denně, převážně rukama. Váhám, zda použít termín, maluje prsty. Protože do barev vytlačených přímo z tuby tluče, a následně především hranou ruky do obrazu silně buší, plácá, rychlými až nezachytitelnými pohyby nanáší barvu a zachycuje portrét návštěvníka. Nemůže malovat na malířské plátno. Jistě by jej roztrhal na cáry. Rudé rty nanese přímo z tuby. Ve vzácné chvilce vnitřního klidu říká: „Tvořím portréty duše, nikoli vzhledu“. Každou chvíli prudce couvá, nahlédne na výsledek, aby opět skočil k malířskému stojanu a pokračoval v práci. Občas utrousí: „Je to tam, je to tam“. Ponořen v tvůrčím tranzu, vyvolává vzpomínky na ňadra žen ze svého mládí a jejich jména. Nezapomene se zeptat, jak jsou na tom návštěvníci s pácháním hříchů vzájemně mezi sebou i jinde. Okomentuje velikost zadečku a ňader přítomných dam. To patří k tvůrčímu procesu. Nevím, zda je to trochu hra s návštěvníky, snaha působit „Umělecky“, či prostá potřeba skrýt duši umělce, který miluje život a lidi kolem sebe.
Antonín Kroča ml.
Antonín Kroča ml. (*1981) patří k představitelům nejmladší české výtvarné scény. Společně se svým otcem tvoří v překrásné krajině podhradí Hukvald.
Předmětem jeho zájmu se stalo sochařství. Oživuje tradice klasické plastiky, která byla v minulých desetiletích upozaděna preferencí intermediálních a konceptuálních přístupů ze strany mladých autorů. Veřejnost se s dílem A. Kroči setkává od roku 2002, data jeho první výstavy. Zde se představil souborem komorních plastik portrétně a figurálně zaměřených.
Kročova tvorba se víceméně ubírá a rozvíjí dvojím směrem. V prvním případě jde o konstruované asambláže v náhodně nalezených, avšak cílevědomě vybraných předmětů. Jedná se o věci, které většinou již dosloužili, splnili svůj účel a byly člověkem odloženy jako odpad (potrubí, části strojů, dráty, ale i textilie, dřevo či vyhozené boty). To vše autora inspiruje k montáži velmi zajímavých efektů, vesměs figurálního zaměření. Jde o různé fantaskní bytosti (například čarodějnice), ale i konkrétní postavy svébytného venkovského života. Mnohé objekty jsou vedeny humorným až groteskním podtextem, jiné spíše filozofickou reflexí lidské existence. Konečné vyznění děl je často podpořeno barevnou tonalitou, ať už jde o vlastní barevnost předmětů, postupnou korozi či cílenou polychromii. Kročovy objekty nám připomenou díla některých autorů 60. A 70. Let, především vždy originálního Karla Nepraše.
Druhou část autorovy tvorby představují portrétní busty. Ty jsou vždy vázány na podobu reálného modelu. Zde Kroča respektuje postupy klasického portrétního sochařství, jeho dílo je však vedeno silnou expresí, a to jak v procesu tvorby (impulzivní práce špachtlí či prsty), tak i ve výsledném vyznění, které přiznává jistou nedokončenost díla. Zde můžeme sledovat příbuznost s umělcovým otcem, který obdobně realizuje své malířské portréty. Kročovy busty nejsou nikdy jen reálným popisem modelu, jsou snahou o vyjádření vnitřní dynamky portrétovaných osobností. Jde především o umělcovy přátele a jemu důvěrně blízké lidi. V jeho atelieru se tak postupně rozrůstá zajímavá sochařská portrétní galerie.
Dílo A. Kročí se výrazně hlásí k experimentálním a expresivním tendencím české sochařské tradice. Nese v sobě velké možnosti, které bude autor dále rozvíjet ve svém dalším uměleckém vývoji.
Mgr. Richard Tribula / duben 2011