11/2021 JAN SPĚVÁČEK
Výstava prodloužena do 12.2.2022
Jan Spěváček se narodil 8. 9. 1973 v Teplicích a od 1994 žije a pracuje v Brně. Střední umělecké školy studoval v Praze a Kamenickém Šenově, aniž by jej sklářské školení odklonilo od malířské dráhy. V letech 1994-2000 studoval v malířském atelieru Jiřího Načeradského na FaVU VUT v Brně, kde se usídlil a stal se jedním z nejznámějších malířů střední generace. S dodnes soudržným společenstvím spolužáků jej spojuje nekompromisní zaujetí pro klasickou malířskou formu jakožto opozici vůči konceptuálním a dalším tendencím v současném umění.
Do Brna přišel Jan Spěváček jako krajinář, pro kterého se vývoj žánru zastavil někde u Mařákovy školy. Jiří Načeradský respektoval pozvolný vývoj i přednostní téma. V jeho škole si však autor vyprecizoval brilantní kresebný a malířský figurální projev, kterého v nekomplikovaných, ale monumentálně působících figurách a portrétech příležitostně využívá. Občas vznikají ambicióznější velkoformátové figurální kompozice, promyšleně pracující s různými malířskými prostředky.
Spěváčkův vývoj se odehrává v krajinomalbě. Až ke konci studia se objevují v jeho obrazech vodních hladin ozvuky tendencí dvacátého století, fauvismu, abstrakce. V této divácky atraktivní poloze by mohl autor natrvalo pokračovat. V závěru studia ale začal narážet na omezení štětcem vytvářené iluze. Tu se v průběhu dalších let snaží nahrazovat analogickým postupem, kdy hladina vodní je reprezentována horizontálně nanášenou, rozmývanou, akvarelově se rozpíjející, či k posledku rozlévanou a dále opracovávanou barevnou hmotou.
Zásadním obratem je geometrická strukturace obrazové plochy ve filozoficky a ekologicky zaměřeném cyklu Evoluce z let 2006-2009. Z počátku vodní ptactvo na hladině prezentováno ve víceméně tradiční obrazové formě. Postupně autor organizuje přírodní motivy do geometrických struktur, nebo je kontrastuje s městským prostředím. Navzdory společenskému a ekologickému apelu je Spěváčkovou silnou stránkou malba prostých motivů, které je jen málokterý dnešní autor schopen vidět a zpodobnit. Následující cyklus Biotopy (2009-2012) se odehrává v obrazových podobenstvích vodní fauny. V řadě obrazů již probíhá proměna od různých forem malířského ozvláštnění k Spěváčkově malířské definici – protikladu malířského gesta, prováděného někdy drippingem a následným roztíráním ve vodorovné poloze, a drobného detailu, pointujícího kompozici. Nejpůsobivější jsou obrazy, sdělující autorovo zalíbení v tomto protikladu. K nim patří malířská kompozice, jejíž název si pohrává se známou brněnskou reálií – Zlatýnium. Nic než ztotožnění volného vlnění a reflexů vodní hladiny s uvolněným rozléváním, roztíráním malířské hmoty po ploše obrazu.
Při využití malířského jazyka dvacátého století se jan Spěváček vrací k návaznosti na krajinářskou mařákovskou tradici, u které začínal a kterou aktualizuje.
Pavel Ondračka, 2014
