05/2023 PEDJA DJAKOVIC – OSUDOVÉ ČESKÉ OSMIČKY

Prvé místo, do kterého jsem v Praze na vánoce v roce 1984 vstoupil, byl jazzový klub Reduta. Toto místo jsme navštívili, jako milovníci jazzové hudby, společně s mým otcem, odborníkem na zemědělství a zároveň jazzovým kytaristou. Tenkrát jsem netušil, že právě tento klub je osudové místo mého života. Místo kde se setkává hudba, divadlo a odpůrci komunistického režimu, známí jako „Jazzová sekce.“

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století fungovaly v Československu významné svobodomyslné proudy. Patřilo k nim dění mezi ochránci přírody, duchovní sféra, Charta 77, underground a široké spektrum kultury.
A právě Jazzové sekci tento malířský konceptualistický projekt věnuji. Její historií ohraničené 30. říjnem 1971, kdy proběhla ustavující konference „Jazzové sekce,“ až k propuštění posledního z vězněných členů jejího výboru, Karla Srpa, z kriminálu v roce 1988.

Vybudovaná přátelství s velkým množství skvělých lidi mne formovalo, a prohloubilo můj vztah k Československu.
Já už mám lásku k Čechům a Slovákům z dřívějška. Zasloužil se o ni můj dědeček Ilija, učitel, velký Sokol, který stál u zrodu mnoho spolků. Který v sobě provázal kulturu, sport a lásku dvou státu. Království Jugoslávie a Československa .

U nás doma se četl Čapek, Hrabal , Seifert , dějiny národa Českého. Poslouchal se Dvořák, Smetana a já se pak zamiloval do Janáčka, Martinů.   Moje první výstava po skončení studia byla právě v Redutě. Přišlo mi zahrát a zazpívat velké množství českých jazzových gigantů. Jednu z nich, dámu, musím vyzvednout. Je to Vlasta Průchová, se kterou mne spojilo i dlouhé osobní přátelství.

O PREDRAGU PEDJA DJAKOVIČI SE PÍŠE NA INTERNETOVÝCH STRÁNKÁCH PASÁŽE ČESKÉHO DESIGNU: „SPOJENÍ MEZI DJAKOVIĆOVOU ENERGIÍ, VÁŠNÍ PRO JEHO ZEMI, UMĚNÍ A JEHO HISTORICKÝMI A MYTOLOGICKÝMI ZNALOSTMI, VYTVÁŘÍ EMOTIVNÍ KOMPOZICE, ODRÁŽEJÍCÍ JEHO TEMPERAMENT I NESTABILNÍ HISTORII BÝVALÉ JUGOSLÁVIE. JEHO PRÁCE UKAZUJE HLUBOKÉ POCHOPENÍ EXPRESIVNÍCH METOD LITERÁRNÍCH METAFOR, MALÍŘSKÝCH SEKVENCÍ MYŠLENEK A SITUACÍ, NE V LITERÁRNÍCH KONTEXTECH, ALE SPÍŠE JAKO LOGICKÉ SNY A ILUZE. PODSTATA JEHO PRÁCE TAKÉ OSCILUJE MEZI NEOKUBISMEM A POETICKÝM EXPRESIONISMEM. OD PŮVODNÍCH FIGURÁLNÍCH MOTIVŮ, OBRAZŮ HISTORICKÝCH SCÉN A HUDEBNÍ ATMOSFÉRY PŘECHÁZÍ DO SYMBOLIKY TVARŮ A PŘÍMÉHO POZOROVÁNÍ REALITY. OBRAZY ODRÁŽEJÍ
EMOČNÍ NAPĚTÍ A POPÍRAJÍ UMĚLCOVU ŽIVELNOU POVAHU.”

DIETER SCHALLNER

S PEDJOU DJAKOVICEM JSEM SE SEZNÁMIL V HNÍZDĚ UMĚLCŮ NA DOLE MICHAL V OSTRAVĚ. „SRDCE BY CHTĚLO, MOC CHTĚLO, ALE ČAS NA TVŮJ KONCEPTUALISTICKY PROJEKT NEMÁM. HODNĚ PRACUJI. STARÁM SE O NEMOCNÉHO SYNA. CHYSTÁM MEZINÁRODNÍ VÝSTAVU S TÉMATEM HOLOCAUSTU. SHÁNÍM STARÉ KUFRY PRO ATMOSFÉRU.“ TO BYLA JEHO PRVNÍ REAKCE NA POZVÁNKU DO TOHOTO KONCEPTUALISTICKÉHO PROJEKTU. POSTAVU S NÁZVEM „ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM,“ /LÍDA BAAROVÁ/, VYTVOŘIL PŘES NOC. HNED DRUHÝ DEN VOLÁ: „LIBORE, TO JE MÁLO, MÁM NÁPADY. DOVEZ DALŠÍ DŘEVĚNÉ POSTAVY.“ PEDJOVI V ŽILÁCH PROUDÍ VÁŠNIVÁ SRBSKÁ KREV A NIKDY NEKONČÍCÍ ENERGIE. DO KONCE TÝDNE NAMALOVAL JEŠTĚ „ADINU.“ /ADINA MANDLOVÁ/, A „GOLEMA.“ VÝTĚŽEK Z PRODEJE JEDNÉ Z POSTAV SE ROZHODL VĚNOVAT OPAVSKÉ CHA RITĚ.

LIBOR HŘIVNÁČ