Po absolvování střední průmyslové školy stavební nastává otázka, co dál. V tomto období se Jan Bindr zajímá o malbu, grafiku a začíná tvorba jeho prvních grafických listů, vytvářených formou linorytů, válečkové techniky a volného dobarvování u jeho prvního učitele Jana Kačírka v Lidové škole umění v Opavě.
 

Při absolvování základního vojenského výcviku začíná vytvářet první kovové plastiky s vojenskou tematikou. Po ukončení vojenské služby nastupuje na Stavební fakultu v Brně. Po roce přestupuje na Fakultu architektury.
Zde navštěvuje sochařský ateliér prof. Miloše Axmana, kde poznává hmatatelné kouzlo prostoru. Po úspěšném absolvování studia pracuje jako projektant.
 

Při realizaci tehdejších staveb, tvořených technologií typových projektů, může jen minimálně uplatnit své výtvarné cítění. Proto často mění zaměstnání, žádné jej však neuspokojuje. Stává se členem Díla Českého fondu výtvarných umělců, zařizuje si ateliér, dílnu. Pro Dílo vytváří drobné dřevěné plastiky, užité předměty, kombinované v technologii litého cínu. V tomto období poznává pasíře a sochaře Pavla Strakoše, s nímž realizuje prostorové poutače a vývěsní štíty, převážně z nerezu nebo mědi. Z této spolupráce vzniká přátelství, které přetrvává dodnes.
 

Sochařské návrhy musí být mnohdy doplňovány kaligrafickými návrhy, které vytváří grafik Dagmar Hlubučková. Stejně jako v Pavlovi i v ní nachází novou kamarádku. Současně jej seznamuje se sochařem světového jména – dnes již zesnulým Vladimírem Preclíkem. Ten se stává pro Jana Bindra největším vzorem jako sochař i člověk.
 

V počáteční etapě své tvůrčí práce (v 80. letech) vystavuje sochy společně s PhDr. Irenou Stanislavovou, která představuje své grafické práce a malbu.
 

Ke zhmotnění svých sochařských představ používá jako hlavní materiál dřevo v kontrastu s ušlechtilou nerezí, někdy doplněnou sklem. Dřevěné sochy realizuje vlastníma rukama v ateliéru v Opavě, nerezové prvky vytváří ve spolupráci s pasířem Pavlem Strakošem. Přírodní texturu dřeva nechává zprvu vyniknout lazurou, převážně v hnědém tónu. V pozdější době podtrhuje tvar sochy výraznou kontrastní barvou – červenou a černou. V posledním období vytváří díla ze skla a kovu. Své sochy oprošťuje od všeho, co se mu zdá zbytečné a jeho tvorba nese myšlenku čistou, separovanou od všech příkras a zbytečností.
 

Myšlenka a tvar jsou hlavním pohonem při vzniku díla. Zprvu se jedná o letmou skicu, která uchovává počáteční zablesknutí, nápad, myšlenku. K samotné realizaci je však ještě daleko, a tak se mnohdy stává, že představa, první myšlenka se často mění, někdy je odsunuta myšlenkou novou. Také rozpracované sochy jsou předstiženy něčím novým, naléhavějším. Prvotní nápad se mnohdy ještě mnohokrát mění. Sochy jsou tvořeny adicí, tedy sestavováním jednotlivých dílů, které jsou vyrobeny strojně, v kombinaci s použitím dláta.
 

Jan odpovídá lapidárně, monumentálně, úvahy své duše nekomentuje a slova vkládá do uzavřené ulity, kterou na svých výstavách čas od času otevírá pro nahlédnutí pro ty, kteří chtějí přijmout osobité vyjádření vystavených plastik.
 

Jan Bindr žije a pracuje v Opavě, městě, které má rád, kde je jeho rodina a jeho kamarádi.